Zahajujeme kampaň „Co bude dál?“ a představujeme výsledky nového výzkumu

Zahajujeme novou advokační kampaň „Co bude dál?“, která otevírá téma životních podmínek lidí s nejtěžším postižením a jejich nejbližších – neformálních pečujících. Jde o téma, které se týká tisíců rodin v Česku, přesto zůstává ve veřejné debatě často na okraji.

Na tiskové konferenci na půdě Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky jsme v pondělí 2. 3. představili výsledky rozsáhlého výzkumu, který jsme realizovali společně s PAQ Research za podpory Nadace Kooperativy. Výzkum přináší dosud nejpodrobnější pohled na situaci lidí ve III. a IV. stupni závislosti žijících v domácím prostředí a jejich blízkých.

Zjištění jsou znepokojivá. Čtyři z deseti lidí s vysokou potřebou péče se musí omezovat v jídle a pití a každý pátý se nedostane na toaletu, když potřebuje. Jen něco přes třetinu má možnost dostat se ven podle svého přání. Třetina respondentů zároveň uvádí, že jejich životní podmínky neodpovídají jejich představě o důstojném životě. Současný příspěvek na péči ve IV. stupni pokryje přibližně šest hodin asistence denně, přestože dvě třetiny respondentů potřebují podporu delší.

Systém přitom stojí především na neformálních pečujících – většinou ženách, které pečují každý den, často více než jedenáct hodin denně. Téměř polovina z nich vykazuje příznaky středně těžké až těžké deprese nebo úzkosti. Bez jejich nasazení by se systém péče o lidi s nejtěžším postižením fakticky zhroutil.

Kampaň „Co bude dál?“ na tuto realitu upozorňuje. Na webu cobudedal.info najdete kompletní výsledky výzkumu i fotografie předních českých autorů – Jana Šibíka, Milana Jaroše a Tomáše Třeštíka – které zachycují každodenní realitu domácností, kde péče probíhá 24 hodin denně.

Zároveň navrhujeme konkrétní systémové řešení: zavedení pátého stupně příspěvku na péči, který by umožnil individualizovaný rozsah asistence podle skutečné potřeby člověka. Podobný model funguje například ve Švédsku už desítky let. Naším cílem je, aby i lidé s nejtěžším postižením v Česku měli reálnou možnost žít doma, důstojně a s potřebnou podporou. Má to smysl.