Dostupnost pomoci je tou největší překážkou, která brání lidem s postižením v České republice svobodně žít. Náš systém nabízí pomoc v maximálním rozsahu pět hodin pomoci terénních služeb denně, když tedy máte to štěstí a najdete u nějakého poskytovatele volnou kapacitu v potřebném místě a čase. Tato zdvojená bariéra stojí za tím, proč tolik lidí s postižením stále ještě odchází nebo dlouhodobě žije v pobytových zařízeních sociálních služeb. V Asistenci se s tím nehodláme smířit a aktivně se snažíme pro potřebné změny něco udělat. Naším tématem roku je pilotní projekt www.patystupen.cz ,ve kterém má pět lidí s postižením zajištěnu pomoc asistentů ve skutečně potřebném rozsahu. To celé ve spolupráci se sociálními pracovníky, sociology, ale i filmaři, abychom mohli podat konkrétní výstupy a svědectví o reálných dopadech na kvalitu života těchto lidí. A to už je jenom krok od toho, abychom se zajeli inspirovat i do zemí, ve kterých je možnost svobodného života pro všechny žitou hodnotou.
Koncem minulého týdne jsem navštívil Norsko a setkal se tu se třemi lidmi, kteří se mnou sdíleli své zkušenosti s dostupností pomoci pro lidi s postižením.
Prvním z nich byl Arne Olav Hope z organizace Mio, který právě odjížděl spolu se svým asistentem na několikadenní služební cestu do zahraničí. Asistenti do zaměstnání pro lidi s postižením jsou v Norsku aktivním nástrojem politiky zaměstnanosti a tato pomoc je velice snadno a pružně dosažitelná v potřebném rozsahu. Arne mi kladl na srdce, abychom se při prosazování potřebné dostupnosti pomoci pro lidi s postižením v České republice zaměřili na její makroekonomické dopady. Když zůstává člověk s postižením doma bez pomoci v potřebném rozsahu, je spolu s ním postižená celá rodina, která se o něj musí postarat. Kromě dopadů na sebevědomí a celkově psychickou stabilitu nemůže nikdo z nich pracovat a tím pádem ani odvádět daně, naopak jsou příjemci sociální podpory. A tím výčet dopadů samozřejmě nekončí.Osobní asistence také nabízí pracovní místa i méně kvalifikovaným lidem, kteří by jinak snadno mohli být nezaměstnaní. Lidé s postižením také žijí kvalitnější život a nepotřebují pak tolik pomoci dalších odborníků. A v neposlední řadě odpadají investice do velkokapacitních pobytových zařízení…
Dále jsem se setkal se Sturlou Espsetem z organizace Ecura. Širší obce buď samy poskytují terénní služby domácí péče a osobní asistence, nebo na tyto služby vyhlašují soutěž. Od roku 2015 je v Norsku zákonem dáno právo na dostupnost pomoci doma. Pracovníci obce přijdou na základě žádosti domů a spočítají na jak velký rozsah služeb má konkrétní člověk nárok a ten si pak vybere z nabídky poskytovatelů. Kvalita a míra podpory se v Norsku v různých regionech různí, ale klienti služeb využívají možnosti na tyto skutečnosti upozorňovat a ze stranu státu je pak šance na zjednání nápravy.V Norsku asistuje hodně mladých lidí, často je to jejich první zaměstnání. Někteří poskytovatelé upřednostňují pro své klienty starší a zkušenější asistenty a ti jsou pak i lépe placeni. Asistovat může každý dospělý člověk, nepotřebuje k tomu žádný speciální kurz. Vzdělání si zajišťují sami poskytovatelé, vždy jde o konkrétní dovednosti, které asistenti ke konkrétním klientům musí ovládat. Pro představu ve městě, ze kterého Sturla pochází a má 35 000 obyvatel, je 17 organizací, poskytujících osobní asistenci, které se dělí o poskytování služeb všem lidem s postižením. Ze strany státu je tendence, aby asistenty nebyli rodinní příslušníci. Mohou jimi ale být (a často také jsou) kamarádi a blízcí, které si konkrétní člověk vybere a jsou pak zaměstnání a placeni konkrétním poskytovatelem.
Hans Hjellemo za mnou přijel do hotelu i se svým pracovním asistentem Ilym. Pracují v organizaci Uloba, která je největším poskytovatelem osobní asistence v Norsku a která prosazuje přístup Independing living, jednoduše řečeno co nejvíce rozhodování, pravomocí a svobody lidem s postižením. Uloba poskytuje služby ve třetině obcí v Norsku prostřednictvím 6 000 asistentů. Uloba asistenty nezacvičuje, ale pomáhá lidem s postižením, aby si je zacvičili sami přímo pro sebe a také si je pak sami vedou. Pokud to není v jejich silách, pomáhá jim v tom spoluvedoucí z Uloby. Pomoci asistenta Ilyho může Hans využívat 20 hodin týdně a k tomu má ještě nárok na pomoc pracovního asistenta v rozsahu 40 hodin týdně. Uloba se snaží, aby osobní asistence v Norsku byla ještě více dostupná pro všechny, kdo jí potřebují.